Moje vzpomínky na časy strávené ve Zbrojováku voní tiskařskou černí a pachem, nebo vůní?, horké sazby. Rukopisy jsme ťukali na zbrojováckých psacích strojích značky Consul a předávali je do strojové sazárny. Dodnes slyším klapot desítek tiskařských strojů podtržených vůni horkého olova. Chodili jsme do velké budovy na tehdejším náměstí Rudé armády. V tomto domě se noviny tiskly, ale sídlily zde také redakce velkých celostátních deníků. Tam jsme si mohli připadat trochu jako novináři. Dnešním pohledem redakční práce ve Zbrojováku nebyla žádná velká žurnalistika, ale dělali jsme, co jsme mohli. Byl to popis doby.
Texty se hemžily zkratkami, jejichž význam dnešní mladá generace už vůbec nezná. Takové ROH, Revoluční odborové hnutí. V čem bylo revoluční, dodnes nechápu. Kolektivy BSP, tedy brigády socialistické práce, uzavíraly socialistické závazky na počest VŘSR, Velké říjnové socialistické revoluce, ve kterých slibovaly to, co byla jejich povinnost. Například dodržování pracovní doby a zodpovědné plnění pracovních úkolů. Měli jsme také pravidelné rubriky SČSP, Svazu československo-sovětského přátelství a SSM, Socialistického svazu mládeže. Ale v tom všem balastu se občas zaskvěly i perličky. Vzpomínám například na pravidelný sloupek Břetislava Janíka, který psal o své zálibě v poštovních známkách. Dnes je tento pán jednou z velkých osobností české filatelie.
Závodní časopisy nebyl komunistický výmysl, jak se někteří domnívali. Jeden z prvních časopisů tohoto typu založil již ve 20. letech minulého století Baťa. V Brně vycházela celá řada těchto novin a měl je tady každý větší podnik. Po Listopadu 1989 rychle zanikaly, stejně tak jako bohužel zanikaly i velké, převážně strojírenské podniky. Ale čas těchto tiskovin opět nastává. Ekonomicky silné firmy vydávají dnes opět vlastní časopisy a stejně jako tenkrát jim jde o to stejné: spoluvytvářet vztah k lidem a místu, kde člověk pracuje.
Helena Sedláčková
