O poměrech ve Zbrojovce  

Rostislav Nebola

V roce 1961 jsem nastoupil na Přírodovědeckou fakultu. Tedy nejprve jsme absolvovali povinnou prázdninovou brigádu na melioracích v Jižních Čechách, ke které jsme se museli upsat už při přijímacím řízení. Pak vypukla Berlínská krize, kdy spousta záložáků z továren musela nastoupit na mimořádné vojenské cvičení. My jsme tak zaujali jejich pozice a místo zahájení studia jsme říjen a listopad strávili u strojů ve Zbrojovce.

Shromáždili nás více jak 200 v hale v prvním patře správní budovy (byly tam místnosti odborů ROH). Z jednotlivých pracovišť se vybírali brigádníci na nejrůznější pracovní místa. Jeden z kolegů, který měl zkušenosti s prací ve velké fabrice, nás varoval, abychom se nedostali na nějakou ubíjející práci u obráběcích strojů či na montážní lince. Vzdorovali jsme výběrům až do okamžiku, kdy se hledalo 6 lidí k zajížděčům. Tam jsme se přímo vrhli, očekávajíce, že si zajezdíme na traktorech.

Dostali jsme se do dřevěné haly na samém konci areálu, poblíž ředitelské vily. Tam se na traktory Zetor Super montovaly kabiny, světla a další příslušenství. Do haly se těch traktorů vešlo 6 a jejich kompletace se hravě zvládala. Jenom nesplňovaly naše očekávání si na nich zajezdit, protože ještě nebyly vybaveny bateriemi, takže se nedaly nastartovat. Poblíž byla ale lakovna, kam jistý mladík jménem Komprda navážel nastartované traktory, které pak stály před dílnou s běžícím motorem.

Tak se nám občas podařilo některý opuštěný běžící traktor ukořistit a pořádali jsme na nich závody po areálu. Museli jsme ale dávat pozor na bezpečnostního technika (byl to bývalý hokejista Zbrojovky a hokejový rozhodčí, na jehož jméno si už nepamatuju).

Pohoda ale náhle krutě skončila 15. října. To jsme se jako obvykle v poklidu přesouvali ze šaten na Nové hale, když na nás mistr vyjel, kde se tak dlouho flákáme. Tímto dnem nastalo úplně jiné pracovní tempo a traktorů se za den zkompletovalo 60 a pár dní před koncem měsíce i víc. To pak na odjíždějících traktorech ještě viseli montéři a za jízdy dodělávali, co se nestihlo. Tomuto velmi kritizovanému jevu se říkalo po ruském vzoru „šturmovština“. Pracující byli ochotni proto, aby se část pracovní doby mohli flákat, nasadit pak obrovské pracovní tempo a dohnat plánované výkony.

K dalšímu problému došlo koncem měsíce, kdy se brala záloha na plat. V té době byla měsíční výplata rozdělena na 2 části – záloha a vyúčtování. V den výplaty se veškeré osazenstvo dílny po práci korporativně odebralo do nejbližší restaurace U Brichty, aby si výplaty jak se patří užili. My samozřejmě s nimi, ale oni po nás začali vyžadovat tzv. „zápisné“, tj. abychom jim poplatili útratu. Tomu jsme se bránili s tím, že zálohu jsme jako brigádníci dostali jenom minimální a že ji potřebujeme na nákup učebnic apod. Moc jsme s tím ale neuspěli a další měsíc se nás ve zlém zbavili.

V listopadu jsem se tak dostal na obávanou montážní linku, kde každý dělal na svém úseku a za 20 minut linka zahoukala a popojela o traktor dál. Měl jsem na starosti montáž přístrojové desky a občas se stalo, že když na konci traktor sjel z linky, tak moje přístrojová deska upadla. Horší to ale měl jiný kolega, který se dostal na montáž převodovky, což i pro zručného automechanika není jednoduchá záležitost. Po konci pracovní směny tak ještě dokončoval práci na kusech, které mu odjely ještě nehotové. Na této pozici byl formálně zařazen hokejista Zbrojovky Maršík, který ale do práce přicházel jen ve dnech výplaty, jinak se věnoval sportu. Je mu ovšem nutno přičíst k dobru, že se ty 2 dny v měsíci převlékl do montérek a až do výplaty trávil na lince.

Zvlášť zajímavé to pak bylo 7. listopadu. Na lince se pracovalo na dvě směny, ranní od 6 do 14 hod, a odpolední od 14 do 22 hod. Tento slavný den se ale pořádala ve městě manifestace k výročí říjnové revoluce v Rusku, a tak musela odpolední směna nastoupit s námi na ranní, aby mohli odpoledne stihnout manifestaci. Takže na každém stanovišti bylo dvakrát tolik lidí a linka popojížděl každých 10 minut. Byl to opravdu masakr.

No nějak jsme to všechno ve zdraví přežili. Jedna kolegyně zažila, když z monotónní práce u lisu jeden pracovník přišel o rozum a vykřikoval: „Pozor, ptakočlověk! Nechoďte sem, ať ho nezašlápnete!“ Nakonec ho saniťáci místního Dr. Cholouška odvezli ve svěrací kazajce.

Zoceleni stykem s dělnickou třídou jsme o to lépe studovali. Během roků studia jsme absolvovali ještě spoustu brigád, především v zemědělství, kde se traktory Zetor Super používaly. Vždycky jsme se pak dívali na štítek s datem výroby, jestli ten který traktor prošel našima rukama.

Jen pro zajímavost – když jsem po 35 letech založil privátní firmu, tak jsme pracoviště našli právě v prvním patře správní budovy v té době již zprivatizované a vytunelované Zbrojovky. Na dveřích jsem měl cedulku Závodní výbor ROH.

Staňte se součástí Fenoménu Zbrojovka

Fakta o historii firmy Zbrojovka jsou známá. Projekt Fenomén Zbrojovka by je ale rád doplnil o emoce, city a zážitky. Sbírá proto životní příběhy pamětníků, kteří byli zaměstnáni ve Zbrojovce Brno. Máte takový? Vyprávěli vám ho rodiče, prarodiče či někdo z okolí? Podělte se o něj s námi! Stanete se spoluautorem nového projektu Fenomén Zbrojovka, pozveme vás na jedinečné setkání pamětníků zaměstnanců bývalé Zbrojovky a váš příběh dokreslí historii města Brna. Svůj příběh pošlete prosím na e-mail fenomenzbrojovka@ticbrno.cz, případně poštou na adresu TIC BRNO, Radnická 365/2, 602 00 Brno nebo odevzdejte na Infocentru pod krokodýlem. Příběh můžete také odeslat pomoci formuláře níže. Děkujeme!

Máte nějaký obrazový materiál z doby svého působení ve Zbrojovce a jste ochoten/ochotna se o něj s námi podělit?

V případě, že odesíláte větší množství příloh, vyčkejte prosím na potvrzovací zprávu (nahrání příloh může trvat až několik minut).

Více o zpracování osobních údajů se dozvíte zde.