A nyní ta proklatá Zbrojovka – je to už 35 let a paměť hrůzy vytěsňuje. Ale přece…
První vzpomínka na Zbrojovku
Hraji asi v mých 15 letech v dětské dechovce Zbrojováček. Vede nás velmi rtuťovitý člen policejní hudby a obtloustlý člen vojenské hudby. Ale byli to velmi obětaví lidé. Hráli jsme důchodcům ze Zbrojovky k tanci. Měl jsem tam parádní sólo na pikolu v pochodu Šly panenky silnicí. Důchodci se neskutečně bavili, zpívali, tančili, skákali a byli opravdu šťastní. Nevím, zda jsem si to nevymyslel, ale mám pocit, že se tam jednou dědek tak rozdováděl, že ho kleplo. Ale zábavu to nepřerušilo.
A nyní z fabriky
Pracuji na “Berance”. Byla to budova, kde se vyráběly psací stroje a dálnopisy. Bylo to absurdní, dálnopisy byly na děrované štítky a šlo o typ z roku 1962 (upozorňuji, že se již začaly používat počítače). Musel se hlavně držet plán – tehdy kvartál. Posílalo se jich do SSSR každý kvartál neuvěřitelné množství, snad 50.000 kusů, ale možná se mi to už plete. Když hrozilo, že plán nebude splněn, byly nutné přesčasy. Vždy jsem si představoval, jak to někde na Sibiři skládají do řady a přejíždí válcem, coby základ pro vozovku.
Ráno 5.50 – vrátnice a tradiční píchačky. Poté šatna. Plechové otlučené skříňky s hanbatými výjevy z kalendářů. Smrad. Pot + solvina. Jo a taky puch z vonných vajec v hajzlech.
Seděl jsem na lince na dálnopisech. U oken byly fajnový místa, takový kóje, pro zasloužilý pracanty. Tu kóji si velmi umně vyzdobili. Starší dámy časopiseckými fotkami Simonové a Chladila, také Pepíček Zímuj nechyběl; mladí pak ve výzdobě nezůstali pozadu: Bartošová, Sepéši, Miška Daviduj atd. Ovšem nejkrásnější kóji měla Anka Kubínová. Byla to dáma v letech, asi jako my nyní. Byla to předsedkyně (či místopředsedkyně) Závodního výboru KSČ. Měla krásné kudrnaté fialové vlasy, byla dobře živená a měla nej nóbl dederonovou zástěru. Mimochodem, ten výběr pracovních zástěr musel být opravdu veliký. Zástěry neměly rukávy a ženám z nich tak podivně visela hmota na pažích. Nu a ta Anka měla to svý království vyzdobený desítkami fotek Karla Gotta.
Pamatuji se ještě na pauzu – to začala hrát hlasitě hudba. Střídala se po dnech dechovka s Karlem Gottem. No prostě pro každýho něco. Je jasný, že pro mě Soumrak bohů nevysílali. To se skutečně dámy často rozezpívaly – to víš, Kávu si osladím a tak. Hezký to bylo.
Jinak to byla v podstatě nuda. Probíjel mě elektrický šroubovák – někdy jsem dostal pořádnou šupu. Jo a ještěrky. Ty chlapíky, co tak neohroženě řídili ještěrky, jsem moc obdivoval – žel jsem v té době ještě nic nevěděl o básníku Janu Novákovi, který tam kdysi jezdil. Za mě již byl dávno v éteru.
No to zatím stačí, ať se neoběsím.
Jura
doc. PhDr. Jiří Zahrádka, Ph.D.