„Já jsem černá ovce rodiny. Za prvé jsem byl v rodině jediný kluk a za druhé – všichni u nás studovali, buď na střední nebo na vysoké, jen já šel do učení. Maminka na mě za to byla nazlobená, že prý jsem se špatně učil, ale já na to spíš kašlal. Takže učit se nástrojařem ve Zbrojovce bylo to jediné, co na mě zbylo. Ale abych pravdu řekl, já v těch patnácti ani nevěděl, co nástrojařina obnáší. Během prvního roku v učení mě to řemeslo ale oslovilo a v dalších letech jsem k tomu strašně přilnul. Přitáhlo mě to, nasměrovalo a ukázalo mi, co mě baví, co mi jde a co chci v životě dělat.“
„Po vyučení jsem pracoval na záznamové technice, v kolektivu čtyř lidí, z nichž dva pánové byli starší, v předdůchodovém věku. A ti byli takoví moji parťáci, kteří mě vedli mým dalším životem a řemeslem a když mi bylo dvacet, začalo se mi v hlavě malinko rozsvěcet a já zjistil, že by to fakt chtělo něco vystudovat. Takže jsem se přihlásil na večerní školu, opět ve Zbrojovce. Dodělal jsem si úplné středoškolské vzdělání s maturitou a maminka měla radost.“
„Když jsem do Zbrojovky v patnácti přišel, byl jsem naprosté děcko. A já si na ty první dny dodnes vzpomínám. Tatínek mě vedl 1. září do učiliště na Lazaretní ulici a já byl ze všeho vyplašenej a nevěděl jsem, do čeho jdu. Než jsem se rozkoukal, já, kluk z vesnice, kterej přišel do Brna, tak to chvíli trvalo, ale bylo nás ve třídě asi třicet, samí kluci a nakonec jsem si zvykl.“
„Zbrojovka mi strašně moc dala do života. Nasměrovala mě, vyučila, pomohla mi objevit, co v životě chci… A čím jsem starší, tím víc si tohle všechno uvědomuji.“
„Ve Zbrojovce se nás mistři snažili naučit, abychom používali nejdřív hlavu a až teprve potom ruce. To znamená – než se pustím do nějaké práce, mám si to nejdřív promyslet. Vypadá to jako marginálie, ale je to to nejdůležitější.“
„Já byl na učebním oboru nástrojař, a ten byl ve Zbrojovce brán jako číslo jedna, protože Zbrojovka byla na nástrojařině založená. Tak my se s klukama ve třídě oslovovali „borci“. Byli jsme borci nástrojaři a nikdo nebyl víc. Jeden z kantorů, když nás slyšel, vždycky říkal: „Nó, vy jste teda borci! Borci morušoví!“
„Já dělal v záznamové technice a my sídlili takzvaně „za vodou“, což byla část Zbrojovky, kde byla vstupní brána z Obřan, za řekou Svitavou. Tam byla plechárna, lisovna a pomocná neboli prototypová dílna záznamové techniky. Dělali jsme různé prototypy a věci, které před námi nikdo nedělal. Takže jsme u té práce museli hodně přemýšlet, nedělali jsme žádnou sériovou výrobu, ale naopak – každý den to bylo něco úplně nového. A to mě šíleně bavilo.“
„Na Zbrojovce bylo nejlepší, že se v ní vyskytovalo spousta řemesel a provozoven a díky tomu, když si člověk potřeboval vyrobit něco domů, tak se prošel po provozech a když byl šikovnej, tak velmi rychle docílil v podstatě jakéhokoli kompletního výrobku. Protože, co si budeme říkat, v té době toho v obchodech moc nebylo, takže jsme si všichni takhle pomáhali. Měli jsme čas a to prostředí k tomu prostě ponoukalo. Člověk pracoval na soustruhu, ale když potřeboval, tak si dělal ještě vedle něco domů na frézce a nikomu to nepřišlo divné.“
„Maminka mi říkala. „Vidíš, ty ses nechtěl učit, tak teď budeš celej život stát u soustruhu a točit kolečkem.“ A já jsem jí dokázal, že jsem tím kolečkem točil rád a dobře a celý můj život byl krásnej a úspěšnej. A to díky Zbrojovce.“
„Odehrávala se na dílně spousta různých akcí. Měli jsme tam starou troubu, kterou kdosi přinesl z domu, a vždycky, když měl někdo narozeniny nebo se blížilo nějaké výročí, chodili jsme a říkali: „Neuděláme něco? Neupečeme si něco dobrýho?“ A jednou jeden kolega přinesl hromadu václavek, my hned začali škrabat a v tom mistr prohlásil: „Hoši, jakou máme jistotu, že je to jedlý? Co když budou jedovatý? Měli bychom si vzít nějaký protilátky.“ A hned se dílnou začalo šířit: „Dám deset, dám dvacet…“ a mě, protože jsem byl nejmladší, poslali obřanskou vrátnicí na Dukelskou, kde byla sámoška. Tam se celkem pravidelně chodilo pro pivo a za padesát byl tenkrát rum. Takže jsem koupil rum a pili jsme rum a vařili ten václavkovej guláš a když došel rum, šlo se pro další a jak to začalo vonět, stahovali se k nám lidi i z jiných dílen a já už nevím, kolik těch rumů jsme vypili, ale vím, jak to dopadlo. Brutálně jsme přetáhli pracovní dobu! Já potom usnul ve vlaku a přejel svou zastávku a skončil ve Vyškově. Takže místo o půl třetí jsem domů dorazil v osm.“
„Debatovali jsme na dílně, jestli jsou ve Svitavě, co tekla u Zbrojovky, ryby. A protože já byl rybář, tak jsem si jednoho dne donesl pruty, návnady a všechno potřebný nářadí, protáhl jsem se dírou v plotu k řece a nahodil jsem. A chytl jsem několik parem. Tak jsme si je v dílně vykuchali a upekli na česneku a bylo to fantastický. A to všechno, prosím pěkně, v pracovní době.“
„Dlouhá chodba měla aspoň pět set metrů. A když pršelo, člověk díky tomu prošel celou Zbrojovkou a měl střechu nad hlavou.“
Ve Zbrojovce 1987–1990 coby nástrojař.
Roman Benda