„Já jsem měl štěstí, protože jsem se ocitl ve Zbrojovce v době, kdy tam ještě na vedoucích místech byli lidé, kteří nastupovali do Zbrojovky těsně před válkou, kdy Zbrojovky byla skutečně Zbrojovkou, tedy – vyráběla hlavně zbraně. A tehdy, protože se schylovalo k válce, Zbrojovka nabírala plno lidí, aby si zajistila budoucí obchody, které během války očekávala. A to byli lidé, na které já dodneška vzpomínám, protože byli vychovaní ještě za první republiky. A měli takovou noblesu a způsoby jednání, které se dnes už nenosí. Lidé vesměs vzdělaní, kteří se nikdy nesnižovali k tomu, aby na někoho řvali nebo aby si něco vynucovali násilím. To byli prvotřídní lidé, kteří si zachovali zdravou lidskou důstojnost i v těch divokých bolševických dobách. A s těmito lidmi jsem přišel do styku a na to já nemůžu zapomenout.“
„Nad vším vládla rodná strana, a to bylo nejdůležitější. Ta rozhodovala o tom, kdo bude na jaké pozici a často rozhodovala podle kritérií, která nebyla ani racionálně, ani ekonomicky zdůvodněná.“
„Pozice vedení Zbrojovky byla velice složitá, protože na jedné straně vedoucí pracovníci nesli odpovědnost za plnění plánu, ale na druhé straně byli do značné míry nesvéprávní, protože se museli chodit zpovídat na sekretariát komunistické strany a plno základních rozhodnutí, zejména těch personálních, se dělalo tam. A byla to často rozhodnutí, když to řeknu politicky korektně, ne tak úplně optimální.“
/o 90. letech:/ „Zbrojovka samozřejmě měla výrobní programy a závody, které musely být zlikvidovány, to by nevydrželo. Třeba výrobu psacích strojů nebo dálnopisy. Ale byl tam skvělý výzkum, vývoj, včetně elektroniky, měla fantastickou nářaďovnu, asi nejlepší v Československu, měla vlastní strojírnu, čili – tam byl předpoklad začít dělat třeba roboty. Protože kombinaci elektroniky a mechaniky, těchto dvou odlišných oborů, uměla Zbrojovka perfektně.“
„Naší konkurenční výhodou byla schopnost zajistit kompletní dodávku. Od průzkumu pozemku až přes stavbu, dodávku veškerého technického vybavení až po hotový výrobek. Stavěli jsme tak továrny v Egyptě, Barmě, Libyi…“
„Na Zbrojovku vzpomínám od začátku do konce v dobrém, zejména na lidi ve Zbrojovce. Měli jsme velmi dobré vztahy a já měl navíc štěstí na šéfy.“
„Ve Zbrojovce se dalo vyrobit a udělat cokoliv. Byli tam opravdu machři, kteří dokázali vyrobit všechno. Jednou nás oslovil profesor Vlach z Fakultní nemocnice, který v té době začal dělat operace na nápravu skoliózy. A v tom raném stádiu pacientům dával podél páteře v podstatě takovou armaturu z nerezové oceli – aby se neohýbali. A chlapi v technologické dílně řekli jo, to umíme udělat – a dělalo se to.“
„Zbrojovka byla fenomén. Tam se vyrobilo cokoliv, co bylo potřeba, a vždycky se tam ve vedení našli lidi, kteří byli schopni myslet dál než na konec svého stolu.“
„Ve Zbrojovce byla vždycky spíše atmosféra pomoci než odmítání.“
„Za první republiky měla Zbrojovka takovou pověst, že když šel Zbrojovák po Cejlu a chtěl si koupit kabát a neměl peníze, tak vlezl do obchodu, vybral si a ukázal průkazku Zbrojovky. A obchodník si zapsal jeho jméno a řekl: „Peníze mi doneste, až budete mít, až po výplatě“. Takové renomé Zbrojovka měla.“
„Maminka mi řekla, že když si sháněli byt v Brně, tak první, na co se majitel baráku ptal, bylo: „A neráčí být pán zaměstnancem Zbrojovky?“ Protože to byla záruka, že ten člověk bude platit a že je slušnej.“
„Za první republiky, to já vím ještě od pamětníků, se kterýma jsem pracoval, nebyly ve Zbrojovce štípačky. To byl až protektorátní výmysl.“
„Za první republiky měla Zbrojovka systém organizačních norem a základem byla organizační norma, která se jmenovala „Pravomoc a odpovědnost“. A tam bylo vyjmenováno, že ten a ten má tyto pravomoci a do těch mu nikdo nezasahoval. Nikdo se nepozastavoval nad jeho rozhodnutími, všichni to respektovali. To se všechno po válce zhuntovalo, ale pořád tam byla určitá kasta prvorepublikových vedoucích a náměstků a ti tomu dávali takovej… prvorepublikovej šmrnc.“
Ve Zbrojovce 1956–1981, pracoval na více vedoucích místech, naposledy jako ředitel oddělení vývozních investičních celků.
Jaroslav Kovář