Pan Josef Martinásek (nar. 7. 12. 1896) byl švagr mojí pratety. Josef Martinásek (zvaný přáteli Jožka) pocházel z Kopřivnice, okr. Nový Jičín, vystudoval reálné gymnázium v Ostravě a vysokou školu technickou v Brně. V době ostravských studií se seznámil s Arnou (Arnoštýnou) Heisigovou z Kopřivnice. Arna s Jožkou se později, někdy kolem roku 1925, vzali a měli spolu syna Míťu.
Josef Martinásek se ve 30. letech stal místoředitelem v brněnské Zbrojovce. V roce 1938 byl jmenován ředitelem Zbrojovky v Rumunsku. Do Rumunska odjel s manželkou Arnou i se synem Míťou. Arna se ještě v březnu 1939 na chvíli vrátila do Kopřivnice, aby něco zařídila, ale právě v tu dobu vtrhli do naší republiky Němci. Arně při návratu do Rumunska německé úřady dělaly velké potíže, podařilo se jí ale dostat se zpět za Jožkou. Když se loučila s příbuznými v Kopřivnici, velice plakala. Jakoby tušila, že se už nikdy do vlasti nevrátí.
Němci pak samozřejmě Zbrojovku v protektorátu zabrali a vybídli všechny naše Zbrojováky v Rumunsku, aby se vrátili. Údajně se vrátil pouze jeden.
Jožka s rodinou a s dalšími přáteli se rozhodli, že před postupujícími Němci uprchnou. Vydali se do neznáma. Vydali se s příručními zavazadly směrem na Cařihrad, Malou Asii a dále. V Rumunsku zanechali veškeré svoje krásné bytové zařízení i s uměleckými předměty a broušeným sklem, které si Arna s láskou a vkusem zařizovala. Bylo jim to jistě líto, ale dali přednost svobodě před porobou.
Při přechodu rumunských hranic byli zadrženi rumunskou vojenskou hlídkou. Důstojník, který prohlížel jejich zavazadla, uviděl mezi jiným také Jožkovi propůjčený vysoký rumunský řád, který mu byl předán rumunským králem při příležitosti, kdy se král přesvědčil o vynikajícím výkonu Zbrojovky za Jožkova vedení. Zavazadla už jim důstojník dál neprohlížel, když se na svůj dotaz dozvěděl, že řád byl Jožkovi vskutku předán rumunským králem osobně. Tento rumunský důstojník se pak snad sám postaral o to, aby se za noci dostali po moři do Turecka, odkud pak už volněji pokračovali severní Afrikou a následně přes Středozemní moře do Marseille.
Arna cestování snášela velmi těžce a v Marseille musela vyhledat nemocniční ošetření. Jožka sám pokračoval do Paříže. Arna se pak po propuštění z nemocnice ubytovala na jihozápadním pobřeží Atlantiku.
Němci se ovšem brzy svým tvrdým postupem dostali do Paříže. Takřka posledním vlakem do Marseille ujížděl Jožka z Paříže, když na opačném konci města již vstupovali Němci. Jožkovi se povedlo vyzvednout Arnu a všem třem, Arně, Jožkovi a Míťovi, se podařilo dostat do Londýna.
(Pozn.: Zde nelze nevzpomenout slavnou scénu v kultovním filmu Casablanca z roku 1942, v níž nešťastný Rick (Humphrey Bogart) marně čeká na svou milou Ilsu (Ingrid Bergmanová) na nádraží v Paříži před odjezdem posledního rychlíku do Marseille, kdy už na druhé straně Paříže vstupují do města německé jednotky. Zde se fikce prolnula se skutečností – filmový Rick a skutečný Jožka Martinásek odjíždějí do Marseille stejným rychlíkem!)
V Anglii byl Jožka pověřen, aby se 27 Zbrojováky zařídili v Newcastle Zbrojovku. Zanedlouho ji Jožka tak rozběhl, že zaměstnávala přes 1000 dělníků. Vyráběli či montovali tam pověstný brněnský kulomet zvaný v Anglii Bren.
Arně se však vedlo zle. Ani nejlepší angličtí lékaři nemohli zachránit její mladý život. Zemřela 14. února 1941 v Newcastle. Bylo jí necelých 43 let.
Jožka byl naší vládou v exilu vybídnut, aby se odebral na Střední východ. Poslán byl s anglickým konvojem na západní břeh Afriky, aby letadlem pokračoval přes Afriku do Persie – do Teheránu, kde ze strategických důvodů převzal podnik (pravděpodobně pod hlavičkou Škodovky), který měl za úkol spolupracovat na zbrojní výrobě pro sovětskou armádu, která už také byla ve válce s Německem. Syn Míťa byl v Teheránu s otcem.
Takže Jožka působil v Teheránu od roku 1942 do roku 1946 jako generální ředitel zbrojní firmy.
Do Československa se vrátil v roce 1946. V Praze se asi roku 1947 podruhé oženil. Byl pověřen vedením národního podniku motocyklového průmyslu – spojených továren Jawa a Česká zbrojovka Strakonice.
Jožka odmítl po „únoru 1948“ vstoupit do KSČ. Později se mu podařilo emigrovat (syn Míťa zůstal též v emigraci, studoval ve školním roce 1947/48 na textilních školách v Anglii a na prázdniny 1948 již domů nepřijel). Jožka pak žil v Německu, Bolívii a USA.
Josef Martinásek zemřel 31. 1. 1976.
Zapsal Libor Váňa, Brno
